Tetsuo - co jsem dělal dřív a teď

Tetsuo - co jsem dělal dřív a teď

Vracím se na Body-Test po delší době. Potřeboval jsem od psaní článků a moderování diskusního fóra trochu oddech a věnoval jsem se spíš vývoji nových suplementů, získávání nových klientů a taky svému hlavnímu povolání – psaní a přednášení o filmech. Unavovalo mě vést celý web. Nyní mi odpadly určité starosti a budu tu působit dál a vést si tu svůj blog. Možná je po pauze vhodné shrnout, v jakém fyzicko-mentálním stavu se teď nacházím. Bude to dlouhé, tak si k tomu udělejte kafíčko.

Je mi 38 let a netoužím po tom lámat silové rekordy nebo nabrat co nejvíc svalů. Současné směřování ale neberu jako údržbu, pořád se chci zlepšovat. Ale spíše v technice cviků s činkami i vlastní vahou, v kondici, výbušnosti, pohyblivosti. Je jasné, že když je člověk pohyblivější, má větší kondičku a celkově lépe umí pohyb procítit, tak se lépe zapojují svaly, udělá víc opakování, a nakonec mu síla i svaly rostou.

Věřím, že se můžu posouvat dál, jen mi nejde o to stanovit si cíle typu „do půl roku chci dřepnout 200 kilo“ nebo „za tři měsíce chci mít jednomístné procento tělesného tuku“. Oboje by přitom asi bylo reálně naplnitelné, jen bych tomu musel obětovat příliš. V mém současném rozpoložení je celkově méně chtění a usilování. Snažím se mít optimální dávku pozitivního „eu-stresu“ a co nejméně negativního „di-stresu“. Trénink a jídlo mě musí bavit, ne mi přinášet špatné pocity. Žádná neuróza z toho, že nejsem dost dobrý podle tabulek nebo mínění ostatních. Fitness svět je plný špatně naplněných ambicí a věřte tomu, že většina idolů z obálek časopisů a youtubových kanálů s mnoha odběrateli jsou vnitřně hluboce nespokojení jedinci. Někteří najdou odvahu se k tomu přiznat, jiní tvrdí, že právě nespokojenost je pro ně hnací motor. Uvidíme, jak moc budou šťastní ve 40 nebo v 50 letech s tím, že jsou nespokojení. Já si pro sebe objevil cestu, že přijímám jakoukoli fázi, v níž se nacházím a za ničím se nehoním.

Pro představu, jakým vývojem jsem si prošel: Před nějakými jedenácti lety jsem začal posilovat podle vzoru Doriana Yatese a jeho verze HITu – tělo rozděleno do tréninků po dvou až třech partiích, málo sérií, málo cviků, vysoká intenzita, více opakování kvůli shazování váhy během poslední série.  Překvapivě to vlastně vyhovovalo začátečnickému stavu, protože velký objem sérií a cviků bývá zničující a cvičení do selhání rozhodně podněcuje růst svalů. Nicméně byla to celkově slepá ulička, z mnoha důvodů. Zbytečné soustředění na izolované cviky a stroje, malý důraz na kondici, minimálně řešené rozcvičení aktivace, pre-habilitace a tak dále.

Potom mi učarovalo fullbody a la Chad Waterbury s různým střídáním parametrů – obrovským objevem pro mě bylo, že na růst svalů skvěle funguje více sérií na jeden cvik (někde kolem 6-10) s malým množstvím opakování (kolem 3) a vahami kolem 80 % maxima. Zamiloval jsem si relativně dlouhé tréninky dřepů a mrtvých tahů, kdy je na čince hodně kotoučů. Přesně tento typ tréninku na vás nabalí v počátku hodně masa, že začnete vypadat jako někdo, kdo opravdu cvičí.

Za nesmrtelnou klasiku pak dodnes pokládám univerzálně účinný parametr 5x5. Tři až pět cviků po 5 sériích a 5 opakováních s vahou od 70 do 85 %. Základ kdysi vymyslel v 50. letech lifter Bill Star a cvičil tak kulturista staré školy Reg Park, později to zpopularizovala třeba stránka Madcow.com, ale najdete to u mnoha lidí jako Dan John, Mike Mahler, ostatně i Mark Rippetoe (Starting Strength) to má podobně, akorát doporučuje raději 2-3 těžké série. Někdo za 5x5 považuje i Korteho, ale to je zbastardizovaný omyl. Korte je 8x5 se 60 % maxima (počítaného z výkonu ve stahovacím dresu), nic jiného. Bože, jak já nesnáším Korteho v CZ verzi! Opravdu – necvičte nikdy trénink, kde jsou jenom benche a chybí tlaky vestoje, necvičte ani tréninky, kde se vysokofrekvenčně dělá mrtvý tah s vysokým objemem práce. Pokud předem nemáte super silné „core“ a perfektně vyladěnou techniku, akorát si odvaříte bederku, CNSku a nadledviny. Viděl jsem to už tolikrát, že je mi o tom i hloupé mluvit.


Zamiloval jsem si vysoko-objemové tréninky jako Bear routine (jak to podává Pavel Tsatsouline, tj. 2 těžké série a 8-10 lehčích po 3-5 opakováních), Silovou vytrvalost (v zásadě něco jako crossfitové EMOMy), nějaké ruské silovky (Fomin, Ivanov) nebo specializační rutiny typu Bench Press Killer (benčujete 5x týdně).

Potom jsem cvičil různé experimenty podle Christiana Thibaudeaua, mého asi největšího oblíbence. Jsme sice fyzicky zcela odlišní, ale povahově velmi podobní, takže velmi dobře rozumím tomu, co a proč dělá. Miloval jsem jeho metody rampingu a wave loadingu (chytřejším alternativě klasické pyramidy), dělal jsem podle něj i layering (jeden cvik v tréninku dělaný více způsoby – vahou, tempem i rozsahem pohybu). Naposledy (na konci minulého roku) jsem podle Thibse dělal skvělý trénink, kdy se jel víceméně jenom 4x týdně Zercher dřep a bench press. Nedokázal jsem zpočátku u Zercheru ubalancovat a udýchat 100 kg a na konci jsem zvládnul celkem pěkně 130 kg – což je po jednom měsíci neuvěřitelný skok. A naprosto naturálně, jen díky neuro-svalové adaptaci.

Párkrát v životě jsem zkoušel budovat čistě hypertrofii jako u 8x8 podle Vince Girondy nebo schémata a la Westside Barbell (Vršek/spodek 4x týdně, jednou max effort, podruhé dynamic effort a vždy hodně doplňků) – ty mi nikdy neseděly, obvykle se mi podařilo se přetrénovat.

Dlouhodobě pro mě na prvním místě byla síla a pak objem (často jsem to bral i 50/50). Typicky kulturistické objemovky jsem nejel nikdy v posledních deseti letech. Postupně jsem se stále více soustředil na pohyblivost (koncepty Primal Move, Ground Force, Animal Flow), core (především s kettlebellem, ale i rehabilitační věci jako Pallof Press nebo RKC Plank apod.) a nakonec kondice (ať už to byly klasické HIIT jako Tabata, nebo různé komplexy a la Javorek či nakonec normální běhání na pásu).

Přestal jsem pokoušet maximálky a řídím se heslem „never miss a rep“, čili prakticky nevím, kolik bych zvednul úplně na krev. Přešel jsem z procentuálního měření vah podle Prilepinovy tabulky na subjektivní hodnocení náročnosti a plynulosti provedení jednotlivých opakování v sérii na škále od 1 do 10, a pohybuju se v zásadě mezi šestkou a devítkou, nejčastěji mezi sedmičkou a osmičkou.

Také už necvičím více pumpovacích sérií do selhání a řídím se heslem „no failure“. Pokud jedu pumpovačku, tak jednu sérii, a i tak mám nějakou rezervu. Žádné grznárovské „potrhat a napumpovat“, ale lee-haneyovské „stimulate, don´t annihilate“. (Lee Haney vyhrál osmkrát Mr. Olympia, Filip Grznár se jako kulturista zdravotně odepsal, sotva vstoupil mezi profíky.) Nicméně věřím na různé aktivační a „feeder“ tréninky, kdy jedete s malými váhami hodně opakování, aby si svaly zvykly dobře se zapojovat, rozšiřovalo se kapilární řečiště, tělo se naučilo odplavovat laktát a posílily se šlachy.

Zkouším občas takové šílenosti jako je off-set loading (na jedné straně činky naloženo o 5 až 20 kilo víc a umět to vybalancovat) nebo band attachment (přidání gumových expandérů, které zvyšují odpor v horní fázi pohybu). Hledám a vyvažuju taky slabiny u unilaterálních cviků – takže různé dřepy, výpady a přenášení váhy na jedné noze, tlaky a přítahy jednou rukou, přestože jinak 80 % mých tréninků si vystačím jen s velkou činkou a stojan na jednoručky obcházím obloukem.

Letos jsem řešil asi největší krizi, pokud nepočítám, když mi asi před devíti lety praskla fascie v rameni. Podařilo se mi totiž letos na jaře zničit se po borelióze. Měl jsem ji už před dvěma lety a myslel jsem, že si můžu dovolit přitvrdit v intenzitě. A dal jsem si po strašně dlouhé době split – tlaky, tahy, nohy podle Paula Cartera. 10-12 opakování v sérii, myo-reps a drop set v posledních sériích u každého cviku. A drop to tedy byl. Jak ukázaly lékařské testy, moje hladiny kreatin-kinázy a kortizolu v krvi byly alarmující. Sice jsem si vyrobil nejvíce svalů, co jsem kdy měl (váha se mi pohybovala kolem 116-117 kil), ale zároveň jsem je pořád spaloval strašlivou rychlostí. Byl jsem jako křeček v kleci. K tomu entuziasmu se mi začala nabalovat zranění a varovná znamení.

Natrhnul jsem si hamstring na levé noze při klesání v dřepu se 150 kily. Ten zvuk půlícího se masa si budu pamatovat nadosmrti; činku kutálející se po páteři dolů a hoblující kůži, taky. Praskla mi žilka v oku po jedné sérii bench pressu se 115 kily – těch 15 opakování bylo příliš, měl jsem se zastavit tak u 12. Způsobil jsem si kvůli špatnému dýchání při rozcvičování s pouhými 70 kily u čelního dřepu ústřel páteře, s nímž jsem byl týden v nemocnici a dostával obstřiky – opět druh bolesti, na který jen tak nezapomenu. Každá z těch šesti jehel, zajíždějících několik dní po sobě do totálně ztuhlých vzpřimovačů, mě dodnes občas vzbudí ze snu.

Když k tomu započítám, že průběžně – asi třikrát za poslední dva roky – jsem měl něco jako zánět bicepsové šlachy (chvíli pravá, pak levá, pak obě), tříselnou kýlu (kterou jsem chvíli považoval za rakovinu varlat – kdo zažil, chápe) nebo pochroumané zápěstí po trhu s poměrně lehkou vahou kolem 50 kil (několik měsíců jsem pak nemohl levé zápěstí ohnout a musel vynechat všechny vzpěračské cviky a také kliky), tak to vypadá vyloženě iracionálně a sebedestruktivně.

Ano, říká se „life is pain“, ale nemusí být. Nejsem masochista, jen mi chyběla rovnováha. Měl jsem v sobě příliš mnoho stresu z ostatních věcí než cvičení a chtěl jsem je cvičením přehlušit, zahubit, zničit. Místo toho jsem se postupně rozpadal. Byly dny, kdy jsem se po ránu stěží dobelhal na záchod se spodkem zad a chodidly úplně v křeči a při snídani mě bolely všechny klouby, jež jsem používal na dopravování lžíce do úst. Ale pak jsem šel za chvíli cvičit a znovu si nakládal váhy, série a opakování – a pozor – cítil se skvěle, neporazitelně, božsky. Po tréninku jsem neměl pocit, že jsem troska, ale že bych naopak rozlámal kohokoli a cokoli. Zloba a agrese vybuzená tréninkem ze mě vyprchávala ještě hodinu dvě po opuštění gymu. Slabí byli ti ostatní, ne já. Já jsem ten, kdo překonává překážky. Není důležité, kolikrát padneš, ale kolikrát vstaneš – všechny tyhle motivační kecy jako bych měl natrvalo implantované v mozku.

Musel jsem pochopit několik věcí. Zaprvé, mám jisté fyziologické problémy, které nejde jen tak překonat. Jednak špatně funkční játra kvůli borelióze, špatně funkční plíce kvůli dost nebezpečnému viru, který jsem měl před pár lety, a v důsledku sedavého zaměstnání a přemíry silového cvičení i nevýkonné srdce. Když mi doktor ukázal graf, že jsem si za necelé dva roky snížil funkční kapacitu plic o 40 % a kapacitu srdce o 30 %, zalekl jsem se. Nedokázal jsem při zátěži dostatečně okysličovat svaly a krev narážela ne nepružného srdce pod obrovským tlakem. Tohle už hraničilo s infarktem tak ve 40 letech. Bylo načase udělat hodně změn.

Jsem absolutně alergický na lidová moudra „sportem ke zdraví a trvalé invaliditě“ a všemi podobnými chytrostmi jako „lidé, co cvičí, si neužívají život, takže jim je to cvičení beztak k ničemu“. Tohle může říkat jenom někdo, kdo nikdy nezažil tu slast, když zvednete něco těžkého. Tohle je absolutní užívání si života, tohle je absolutní prociťování sebe sama, toto je probuzení vlastní identity. Žádné uhýbání přes světem, žádný strach, ale uchopování věcí do vlastních rukou, procítění váhy světa celým tělem až hluboko do páteře a mozku. Nesnáším také pseudomoudra, že „nejlepší je zlatá střední cesta“. Řešením mé situace samozřejmě nebylo cvičit míň, ale cvičit víc. Zvedat zhruba stejně, ale přidat ještě víc času na mobilitu a konečně se pořádně zaměřit na kardiovaskulární kondici.

 

 

Tady je moje momentální devatero, pardon, že to není desatero:

1) Přestal jsem používat pásek a boty a jakékoli stahovací oblečení, omotávky, bandáže. Cvičením naboso se mi zlepšily kotníky a chodidla. Hybnost v levém kotníku je pořád slabší, ale noha základně poslouchá, po ránu už nemám ztuhlá chodidla. Jakmile den dva necvičím a jen sedím u počítače, tak se problémy ozvou znovu. Ano, opravdu dělám i těžké dřepy naboso. Chvíli to trvalo, kotníky bylo třeba mobilizovat různými způsoby (překvapivě fungují i výpony s držením v dolní fázi pohybu), ale teď dávám víceméně stejné váhy, co předtím a věřím, že ve vzpěračských botách a s páskem bych dával víc. (Ověření této hypotézy si nechávám na později.)

2) Trávím míň času na foam rolleru a dělám víc aktivní mobility. Ne, že bych foam roller nepoužíval vůbec, ale jsou to tak 2 minuty. Dřív jsem se válel kolem 10 minut. Nepotřebuju svaly pořád masírovat, aby byly měkčí. Potřebuju je rozhýbat, aby byly pružnější. Foam-rollingem jsem se pořád udržoval ve stavu pacienta v rehabilitaci, a ne atleta v akci. Rozhýbat se od kotníků přes kyčle, od zápěstí po ramena a od krční páteře přes hrudní páteř až k bedrům mi zabere kolem deseti minut, ale neváhám tomu klidně věnovat i dvojnásobek, když cítím, že mi to pomůže „probudit tělo“. Aktivní mobilita dokáže dokonale nahradit všechny nakopávače světa. Ty vaší hlavě jen nakukávají, že něco můžete dělat, ale tělo na to přitom nemusí být připravené. Po čtvrthodince Primal Move víte na 100 %, na co máte a na co ne.

3) Zvýšil jsem frekvenci cvičení. Ano, ne ubral, přidal.  Předtím jsem měl 3-4 tréninky týdně (a kvůli pracovní zaneprázdnění klesal i třeba na 2), teď dávám 4-5 (a za pokles považuju 3). Začal jsem taky cvičit ráno/dopoledne, nikoli až odpoledne/navečer. Je to obrovská změna v energii, kterou mám. Proto už taky nepoužívám předtréninkové nakopávače. Uvažuju o tom, že zvýším frekvenci cvičení na 6 dní v týdnu, případně, že si přidám navečer něco lehkého na 10-20 minut.

4) Každý trénink končím kardiem. Silové jádro trvá kolem 40-50 minut, ne 60-70 jako dřív. Kardio nepřeháním – 15-20 minut intervalově nebo 25-30 minut long-steady. Neřeším, jestli mi neporostou svaly, takže mě nezajímají výzkumy, jak kombinovat zvedání a aerobku. Pokud to budu schopný organizovat, tak časem budu cvičit silově ráno a aerobně navečer, zatím to ale nechávám takto. Funguje to dobře – síla lehce roste, kondička roste rychle, tuk jde dolů hezky. 
Obecně jsem se přestal jsem se bát kardia a zlomil svůj věčný problém „chlapce v objemu“. Dřív jsem spalování tuku řešil jen dietou a suplementy. Ano, pokaždé jsem dokázal shodit třeba 10 kilo za 2-3 měsíce, ale nakonec jsem to nabral zpátky, protože mě diety psychicky ničí. Sacharidové vlny ve mně budí agresivitu a sklíčenost, ketogenní dieta mi přijde nechutná a odmítám ji dělat principiálně, přerušovaný půst ve mně vyvolává „eating disorders“ (v zásadě záchvaty nočního přejídání).  V některé dny samozřejmě zažívám dojem „prázdné pneumatiky“, jako bych měl vyfouknuté svaly. Ale začalo mi to být jedno a řeším to maximálně jedním sacharidovým jídlem navíc.

5) Nově jsem to tréninku zařadil loaded carry (nošení závaží na vzdálenost) a EQUIs (protažení svalů s držením vlastní váhy nebo přídavné zátěže). Obojí považuju za zázrak a víceméně náhražku většiny pumpingu. Tělo je díky tomu zpevněné i protažené a navíc se budují kapiláry a mitochondrie.

6) Zvedání těžkých vah jen stylem perfect rep – dolů kontrolovaně, nahoru výbušně a zrychlovat. Nikdy se nezpomalit, nezadrhnout, nerozklepat se. Co největší celotělová tenze, před-zpevnění, maximální tvrdost úchopu, zatnutý zadek, ramena a lopatky zatažené do těla, bránice napnutá, pánev podsazená – je jedno u jakého cviky, vždycky u všech. Dělám různé varianty základních cviků, ale ne příliš. Dřep s činkou na zádech, čelní dřep, Zercher dřep, safety bar dřep and that´s it. Tlaky mi stačí military press s velkou činkou a jednoruční tlak s ketllebellem. Bench Press nevariuju, ale pouze piluju, a shyby dělám jen podhmatem na hrazdě a na kruzích neutrálním hmatem, vždy lehce širší, než je šířka ramen. Ne, že bych dřív na tyto věci nemyslel, ale zároveň jsem rád zkoušel mnoho variací, a to mi teď připadá zbytečné.

6) Izolovaných cviků dělám minimum a spíš korekční věci – výpony, hip trusty, band pullaparts či facepulls, prakticky všechno na zadní část těla, přední mě tolik nezajímá. Už dávno nejsem hoch, co cvičí kvůli tomu, aby se mohl prohlížet v zrcadle zepředu. Dělám to pro pozdější lepší aktivaci posteriorního řetězce, nikoli proto, že přidané izolované cviky budu více svalů. Pamatuju si, jak jsem kdysi mezi sériemi dělal cviky na trapézy a ano, narostly mi tehdy tak, že jsem vypadal jako Tom Hardy ve Warriorovi. O to ale teď nejde.  

7) Přestal jsem se bát cvičení břicha – měl jsem k tomu dřív trochu odpor. Klasické old-school moudro – dělám dřepy s těžkou vahou, to na břicho stačí. Dnes vím, že to je omyl. Jedu jak onu vnitřní část – core (především pomocí anti-rotací a silné tenze), tak přímý břišní sval pomocí flexe trupu (a hodně opakování). Celkový pocit pevnosti je mnohem příjemnější, jakmile začnu zvedat něco těžšího, ale i když se jen tak běžně ohnu proto, abych si třeba zavázal tkaničky nebo vstal z postele. 

8) Přidal jsem trochu plyometriky – skoky, odrazy, dopady, hody. („Do something fast in every training.“) Dělám ale maximálně dva pohyby za sebou, žádné kombinované skákání přes překážky. Nejde mi ani tak o skills, jako spíš aktivaci nervové soustavy. Nesnažím se proto třeba ani skákat co nejvýše a zkoušet, jak vysokou bednu zdolám. Jde mi jen o to, abych cítil, že dovedu být v pohybu explozivní. Jenom doplním, že většinu plyometriky dělám v botách. Stejně tak běhání na pásu a šlapání na airdyne biku. To jsou jediné výjimky.

9) Jak jsem shodil pár kilo, dělají se mi lépe shyby na hrazdě. Dělám taky vyvěšování na čas (zatím jsem asi na jedné minutě) a tzv. scapulární shyby (stahování lopatek ve visu). Jestliže loaded carry je zázrak, pak shyby taky. Jedná se o cviky, jejichž benefity dokážete ocenit jenom v delším horizontu. Krátkodobě nejsou tak uspokojující a při cvičení nadoraz zase moc vyčerpávající. Proto se musí dělat tak na 50-60 % maxima. Pokud udělám za trénink 30-40 shybů z plného vyvěšení do plného přítahu, nepotřebuju cvičit izolovaně bicepsy.

Všechno dosavadně napsané byl hlavně můj příběh, moje zjištění, moje řešení. Ne, že byste si z toho nemohli něco odvodit pro sebe, ale na závěr bych chtěl napsat něco, co se dá aplikovat univerzálně.


 

 

Co pomáhá nejvíc na regeneraci:
a) Sacharidy (50-100 g denně navíc oproti low-carbu)
b) Minerály před a při cvičení
c) Kardio

Ad Sacharidy – Nenavádím vás k žádnému braní gainerů 3x denně, nebo popíjení čistého maltodextrinu. Ale ovesné vločky a ovoce jsou úplně v pohodě, samozřejmě základ spíš brambory, batáty, pohanka, quinoa, jáhly, žitný chleba. Jednoduché sacharidy dávejte k aminokyselinám. V každém jídle můžete bez obav sníst 30-50 g sacharidů a mít 4-5 jídel denně. Jinými slovy – jste-li po tréninku unavení, nebojte se sacharidů. Móda low-carb a různých keto a paleo diet není pro všechny. Stejně tak nemusíte jíst mnoho set gramů sacharidů, jako kulturisté užívající steroidy a inzulín. Pohybujte se mezi 150 a 250 g sacharidů denně a bude to ono. Ve výživě platí, že lepší než extrémy, je celková pestrost a střídmost, nikoli trápení se. Ani moc, ani málo sacharidů, a nečerpat je hlavně z rýže.

Od té doby, co jsem se poučil jsem se o neurotypech (což je podstatně sofistikovanější než dělení podle somatotypů), jím víc sacharidů, méně bílkovin a tuků a hubnu a cítím se lépe. Trocha hladu je skvělá věc. Zvažuju znovu dělat přerušovaný půst, ale jen jednou týdně, spíš na pročištění střev a zlepšení inzulínové citlivosti, než z důvodů, že bych chtěl radikálně shazovat tuk.

Ad minerály – Nechápu, jako může být toto téma ve sportovní výživě tak podceněné. Možná to souvisí s tím, že ionty většina lidí přijímala v iontových nápojích, což jsou spíš lehce posolené sladké sirupy. A protože sacharidy vyšly z módy, odnesly to i ionty a místo nich nastoupily nakopávače se stimulanty. Přitom ionty jsou pro tělo přirozené, zatímco stimulanty ne. A dobrý trénink odcvičíte i bez stimulantů, jen na iontech.
Funkční dávkování iontů vypadá u mě takto: před, během a po tréninku až dva gramy sodíku, draslík 2 kapsle, vápník+hořčík 2 kapsle (nebo cca 5-6 kapslí Pure Ionts). Piju to normálně rozpuštěné ve vodě se zeleným čajem (green tea, 1-2 kapsle na trénink). Zmizel mi díky tomu třas po cvičení, nemám v hlavě vymleto, i na konci tréninku mám energii. Nějaké ionty jsou samozřejmě dával i dřív, ale pochopil jsem, že jich je potřeba víc, než jsem si dosud myslel.

A samozřejmě, bavíme se o organických formách minerálů, žádných pitomých minerálkách, v nichž jsou minerálové oxidy. Ty vám nepomůžou. Jestli chcete nějaký přirozený zdroj, pijte kokosovou vodu, ale ne klasické minerálky. A ti chytřejší z vás, kteří nechtějí pít předraženou kokosovou vodu, berte organické minerály v kapslích, nebo rozpuštěné v čaji.)

Rád bych řekl, že nejvíc v regeneraci pomáhají aminokyseliny, jenomže aminokyseliny jsem bral vždycky a nepřestal. Rozhodně měly předtím vliv na to, jak jsem rostl (z počátečních 95 kil na 115 kilo jsem se dostal díky nim). Ale měl jsem málo krevních kapilár, teď je to lepší. Čili teprve spojení aminokyseliny + ionty + kardio udělaly svoje. Berte to jako komplexní vzorec a nevynechávejte z něj žádnou složku. Aminokyseliny a ionty si můžete koupit, kardio si musíte oddřít sami.

Abych to celé ještě uvedl do kontextu: řekněme, že mluvím o změnách za posledního čtvrt roku, některé věci dělám možná jenom tak měsíc, jiné skoro půl roku. Do dalšího půl roku budu někde jinde a můžu o tom říct víc. Sledujte blog, každý týden tu napíšu něco nového, co jsem se naučil, podrobněji ke každému tématu.

Rád bych na závěr ještě dodal, že pro někoho, kdo je zdravý, je zmiňovaná technika myo-reps skvělá a vřele doporučuju i přes svou negativní zkušenost. Jen si buďte jisti, že nemáte boreliózu, mononukleózu nebo přechozenou žloutenku. (Fakt si zajděte na prohlídku k lékaři a nechte si udělat krevní testy.)

Obecně doporučuju na zlepšení funkce vnitřních orgánů a hormonální rovnováhu užívat adaptogeny jako jsou rhodiola, ashwaganda, reishicordyceps nebo suma, klidně i dvě tři věci naráz (nebo směsi jako Adaptobol, Libidobol a Imunobol) a běžte tak na dvoj až trojnásobek doporučené dávky na etiketách. Jak asi víte, legislativa nám zakazuje uvádět ony skutečně účinné dávky, protože pak se doplňky stravy mění v léčiva, případně doping. Respektujeme to, ale neoficiálně vám říkám, zkuste jít klidně výš, efekty na sobě brzy poznáte. Samozřejmě, zkoušíte to na vlastní pěst a snižte dávkování, pokud se cítíte nepřirozeně. Osobně teď beru v megadávkách sumu a report vám podám v některém dalším blogu.

A od příště už to nebude tak roztříštěně střípkovité, ale soustředěnější. Zůstaňte na příjmu, tenhle blog vám poskytne info, které byste jinde těžko hledali.

Přidáno: 03.10.2018 | Upraveno: 03.10.2018

Zobrazení: 3 147x

Zobrazit diskusi k článku (7)

Vytisknout